Portál:Historie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Portál – Hlavní článek – Kategorie – WikiProjekt
Historie je zkoumání minulosti se zaměřením na písemné zprávy týkající se činnosti lidstva během jeho existence. Učenci a znalci zabývající se historií jsou zvaní historici. Historie při zkoumání uplynulých událostí používá vyprávění a zároveň analyzuje posloupnost událostí spolu s objektivním zkoumáním příčin a důsledků dané události. Jedním z prvních nejvýznamnějších historiků byl Thúkýdidés, který snahou o objektivitu a nalezení příčin položil základ moderní historiografii.
Říše Velká Ming (čínsky zjednodušené znaky 大明国, tradiční znaky 大明國, Ta Ming Kuo, pinyin Dà Míng Guó) byl čínský stát nazvaný podle vládnoucí dynastie Ming (čínsky 明朝, Ming Čchao, pinyin Míng Cháo). Říše byla založena roku 1368 s vyhnáním Mongolů dynastie Jüan, trvala do roku 1644. Ming byla „jedním z největších období řádné vlády a sociální stability v historii lidstva“. Byla také poslední čínskou národní (tj. chanskou) dynastií, následovaná mandžuskými Čchingy. Přestože mingské hlavní město Peking padlo roku 1644 do rukou Mandžuů, jižní část země zůstala pod kontrolou Číňanů. Pozdní mingské režimy jižní Číny existující až do roku 1662 pozdější historici nazvali Jižní Ming.
Zakladatel státu a dynastie císař Chung-wu (vládl 1368–1398) se pokusil vybudovat společnost soběstačných zemědělských komunit ve stabilním systému vztahů, který by komerční život a obchod ve městech omezil na minimum. Soukromý sektor pozemkových panství se v důsledku dlouhotrvajících válek snížil až na jednu třetinu veškeré obdělávané půdy, naproti tomu vzrostlo státní vlastnictví půdy. V podstatě ve státě zvítězil státní přídělový systém, byť nebyl formálně vyhlášen. Byla provedena přísná centralizace správy, podnikaly se pokusy reglementovat všechny sféry života obyvatelstva. Znovuvybudování Číny na zemědělské základně a zkvalitnění komunikací prostřednictvím vojenské kurýrní sítě však přineslo nezamýšlený důsledek – produkci zemědělských přebytků prodávaných na vznikajících trzích podél obnovených cest. Venkovská kultura i obchod byly následně ovlivněny městskými trendy. Horní vrstvy společnosti zahrnuté do džentry, třídy vzdělaných statkářů obsazujících úřední posty, byly také ovlivněny touto novou, konzumně orientovanou kulturou. V kontrastu s dosavadní tradicí začaly mezi vzdělané úředníky pronikat obchodnické rodiny, přičemž přebíraly kulturní rysy a praktiky typické pro džentry. Paralelně s tímto trendem probíhaly změny i v sociální a politické filozofii, správních institucích a také v umění a literatuře.
Během vlády Mingů bylo postaveno velké námořní loďstvo a vytvořena stálá armáda, jejíž celková početnost dosáhla jednoho miliónu vojáků. Přestože soukromý námořní obchod i oficiální mise vymáhající tribut byly vypravovány i dříve, plavby admirála a muslimského eunucha Čeng Chea překonaly veškeré minulé expedice a dosáhly východní Afriky. Mingská vláda uskutečnila obrovská stavební díla, včetně obnovení Velkého kanálu, Velké čínské zdi a postavení Zakázaného města v Pekingu v první čtvrtině 15. století. Populace mingské Číny vzrostla z počátečních více než 60 miliónů na maximum 160–200 miliónů obyvatel počátkem 17. století. V posledních desetiletích vlády dynastie následkem epidemií, hladomorů a válek lidí rapidně ubylo.
V 16. století byla ekonomika mingské Číny stimulována obchodem s Portugalci, Španěly a Nizozemci. Čína se zapojila do globální výměny zboží, rostlin, zvířat a potravin (nazývané kolumbovská výměna) v roli centra světové ekonomiky. Vývoz zboží do Evropy a Japonska přinesl Číně značné množství stříbra, které nahradilo měděné a papírové peníze v roli všeobecného platidla. Během posledních desetiletí mingské vlády přítok stříbra do Číny výrazně poklesl, což poškodilo ekonomiku a přineslo pokles státních příjmů. Negativní účinky na hospodářství se násobily současným poklesem zemědělské produkce zapříčiněným nástupem Malé doby ledové, přírodními katastrofami a epidemiemi. Paralelně se od druhé poloviny 16. století ve státním aparátu projevily příznaky rozkladu, a k počátku 17. století už byl skrz naskrz prosáklý korupcí. Císaři se málo zajímali o politiku a veškerá nejvyšší moc byla soustředěna v rukách jejich početného okolí (příbuzných, eunuchů a vysokých úředníků). Krize zasáhla také agrární vztahy: po úplné privatizaci pozemků činovníky vládního aparátu státní sektor prakticky zmizel. Z toho všeho plynoucí pokles životní úrovně obyvatelstva a autority vlády vedl povstalecké vůdce jako byl Li C'-čcheng k odmítnutí legitimity dynastie.
Slabost mingské říše využila vláda nedlouho předtím zkonsolidovaného státu Mandžuů k útoku na Čínu. Po pádu hlavního města a sebevraždě císaře Čchung-čena místní správní a vojenští představitelé stále ještě kontrolující Nanking, Fu-ťien, Kuang-tung, Šan-si a Jün-nan nebyli schopni zkoordinovat své akce, a do roku 1662 jeden za druhým podlehli mandžuskému tlaku. Jeden z vojevůdců Jižní Ming Čeng Čcheng-kung pochopil bezperspektivnost boje s Mandžuy na pevnině a rozhodl se (při zachování dvou pevninských základen Sia-menu a Ťin-menu) vyhnat Nizozemce z Tchaj-wanu a využít tento ostrov jako základnu boje s dobyvateli. Formálně se Tchaj-wan považoval za část říše Mingů, ale po popravě posledního mingského císaře Jung-liho Čeng odmítl uznat jakéhokoliv nástupce. Vznikla tak zvláštní situace monarchie bez monarchy, v níž reálnou moc držel Čeng jako velitel armády, fakticky tak založivší novou dynastii. Čengové vládli na Tchaj-wanu a bojovali s Mandžuy pod vlajkami dynastie Ming ještě dvacet let.
Starověk – období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří a v jižní a východní Asii. (Starověký Orient, Starověký Egypt, Antika, Čínská a japonská civilizace)
Středověk – nejčastěji se udává od zániku západořímské říše (476) po objevení Ameriky (1492). Jsou však i jiné způsoby členění. (raný středověk, vrcholný středověk, pozdní středověk)
Novověk – éra od objevení Ameriky či náboženské reformace v 16. století do konce 18. století a vypuknutí Velké francouzské revoluce. Někdy se jako konec novověku udává konec 19. století či první světová válka. (raný novověk, vrcholný novověk, do novověku samotného se někdy také počítají i moderní dějiny)
Moderní dějiny - současná historie, její začátek může být kladen od konce 18., případně 19. století či od první světové války (Velká francouzská revoluce, napoleonské války, období restaurace, revoluce v roce 1848, sjednocení Itálie a Německa, koncert velmocí, první světová válka, meziválečné období, druhá světová válka, studená válka, současná doba)
(splňující všechny požadavky a přijaté do této skupiny na základě hlasování)
Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho • Atentát na Roberta Francise Kennedyho • Byzantská říše • Dějiny Pitcairnových ostrovů • Dějiny Tibetu • England expects that every man will do his duty • Harappská kultura • Jeruzalémské království • Komunismus • Křížové výpravy • Makúrie • Maurjovská říše • První bulharská říše
(splňujicí požadavky a připojené do skupiny na základě vlastního uvážení, doporučuje se však využít recenze WikiProjektu Kvalita)
- Dějiny států
- Starověk
Megido • První židovská válka • Starověký Egypt • Svitky od Mrtvého moře
- Středověk
Benátská republika • Bitva u Badru • První křížová výprava • Třetí křížová výprava • Výprava Jindřicha Lva do Svaté země
- Novověk
Benátská republika • Druhá plavba Jamese Cooka • Portugalská Indie • Země Koruny české za vlády Ferdinanda I. • Sedmiletá válka • Třicetiletá válka
- Moderní dějiny
Atentát na Františka Ferdinanda d'Este • Atentát na Ronalda Reagana • Brionská deklarace • Československo-polský spor o Těšínsko • Dějiny koncernu Baťa • Druhá světová válka • Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen • Revoluce 1848-1849 v Rakouském císařství • Seznam prezidentů Spojených států amerických • Spor o smysl českých dějin • Válka v Jižní Osetii (2008) • Vražda Johna Lennona • Židé v Protektorátu Čechy a Morava
|
| EDITACE ČLÁNKŮ:
Chybějící dějinná období: pozdní středověk – vrcholný novověk – období restaurace – koncert velmocí – meziválečné období
Dějiny Finska – Dějiny matematiky – Dějiny odívání v Evropě – Fidel Castro – Jízdní vojsko starověku – Konstancie Uherská – Moderní dějiny – Starověká římská pěchota – Zdenka Cecília Schelingová
Archeologie – Biografie – Historie Starověký Egypt – Antika – Novověk – Středověk Sem připisujte články, které by bylo potřeba vhodným způsobem upravit či založit: Córdobský emirát – Dějiny Spojených států amerických – Dějiny Turecka – Dějiny Estonska – Sjednocení Itálie – Rozpad sovětského bloku |
VKLÁDÁNÍ ŠABLON:
Do článků, které nedostačují svým rozsahem, můžete na základě tématu článku vkládat tyto šablony:
|
Václav Havel (* 5. října 1936) je český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době vedle dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).
Po vypuknutí Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Podporoval směřování země k parlamentní demokracii a do politických struktur západní civilizace, v roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu. Od roku 1993 byl dvě funkční období prezidentem České republiky, kterou dovedl do Severoatlantické obranné aliance a na práh přijetí do Evropské unie.
Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabývá tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zabývá filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Václav Havel se věnoval také experimentální poezii; sbírka Antikódy obsahuje básně psané především v 60. letech.
