Plast
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Plasty, známé také pod názvem plastické hmoty, plastické trhaviny nebo pod ne zcela přesným (obecnějším) názvem „umělé hmoty“, označují řadu syntetických nebo polosyntetických polymerních materiálů. Často obsahují další látky ke zlepšení užitných vlastností, např. odolnosti proti stárnutí, zvýšení houževnatosti, pružnosti apod. Plasty mohou být formovány do předmětů, filmů nebo vláken. Jejich název je odvozen z faktu, že mnohé jsou tvarovatelné - mají vlastnost zvanou plasticita. Plasty se vyznačují velkou variabilitou vlastností, jako je např. tepelná odolnost, tvrdost, pružnost. Mezi jejich výhody patří nízká hustota, chemická odolnost, jednotnost složení a struktury a dobrá zpracovatelnost energeticky málo náročnými technologiemi vhodnými pro masovou výrobu (lisování, lisostřik, vstřikování, vyfukování, lití) apod.). Díky tomu nalezly použití téměř ve všech průmyslových odvětvích i v domácnostech.
Slovo „plastický“ může též označovat materiál charakterizovaný určitým chováním při deformaci pod smykovým napětím - víc v článku plasticita a tažnost.
Obsah |
[editovat] Dělení plastů
Plasty mohou být klasifikovány několika způsoby, ale nejčastěji se dělí podle použitého monomeru (tedy i chemického složení jejich polymerního řetězce). Mezi nejběžnější plasty z tohoto hlediska patří:
- vinylové plasty
- polyethylen (PE)
- polypropylen (PP)
- polyvinylchlorid (PVC)
- polystyren (PS)
- polymethylmethakrylát (PMMA)
- polyamidy
- polyestery
- polyurethany
- fenoplasty
- aminoplasty
- polysiloxany (silikony)
- fluoroplasty (např. Teflon)
[editovat] Další dělení plastů
- podle zpracovatelnosti po ohřátí
- termoplasty – po ohřátí na vysokou teplotu a ochlazení jsou znovu zpracovatelné
- reaktoplasty (dříve termosety) – po ohřátí je již nelze zpracovat
- podle typu polymerizace, kterou plast vznikl
- řetězová polymerizace
- stupňovitá polymerizace
- podle teploty skelného přechodu (Tg)
- podle teploty, kdy polymer přechází ze stavu skelného do stavu kaučukovitého
- podle hustoty
- existuje několik zkratek od nejnižší (Ultra Low Molecular Weight – ULMW) po nejvyšší (Ultra High Molecular Height – UHMW)
- podle dopadu na životní prostředí
- plně syntetické – nelze je přirozeně rozložit – zatím většina plastů
- polosyntetické (bioplasty) – vznikají modifikací přírodních polymerů, např. celulózy (nitrocelulóza, acetát celulózy, viskóza)
- speciální skupiny jako např.:
[editovat] Historie
Prvním plastem vůbec byl parkesin čili umělá slonovina, chemicky nitrát celulózy, který vynalezl Angličan Alexander Parkes v roce 1855. Prvním plně syntetickým plastem byl bakelit – reaktoplast vznikající polykondenzací fenolu a formaldehydu (1909). Například polyethylen byl poprvé připraven Hansem von Peckmannem v roce 1891. Po první světové válce se začaly vyrábět první vinylové plasty (PVC, polystyren), v 30. letech minulého století byla objevena syntéza prvního polyamidu (Nylonu). V téže době také začíná prudký rozmach výzkumu i výroby většiny dalších plastů používaných vesměs dodnes. Do každodenního života vstoupily plasty (a výrobky z nich) masivně až po II. světové válce, coby levná náhrada klasických materiálů jako dřevo, sklo, ocel a jiné kovy, atp.
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
